Hrnečku pař, AFOD, Basinfire Fest, Noc plná hvězd

Nejnáročnější víkend tohoto léta máme za sebou, od čtvrtka do soboty jsme navštívili čtyři festivaly a náš zapůjčený stařičký Ford Tranzit ujel neuvěřitelných 1115,7 km. Kdyby jste onen zázrak techniky viděli, bude Vám toto číslo připadat opravdu nemožné.

Šumperk - Hrnečku pař

První štace je Šumperk, čtyřdenní festival Hrnečku pař. Před domacím publikem jsme dlouho nehráli, tak jsme se na koncert všichni těšili. Do venkovních prostor H-klubu přicházíme asi hodinu před naším vystoupením, na podiu zrovna hraje skoro dívčí kapela Whatever. Prostě holky z gymlu... Osobně mě zaujala zdánlivě křehká bubenice, která ale svou bicí soupravu trápila jako ostřílený rockový harcovník. Jinak paráda, holkám to šlapalo a navíc se bylo na co dívat.

Po přestavbě podia jdeme na scénu a šumperské publikum nesklamalo, opravdu doma je doma. Lidé výborně reagovali od prvních tónů a nás to samozřejmě motivovalo k energickému výkonu.

Jsem rád, že hlavní pořadatel Karel Cvrk opět obnovil tento "legendární" festival a že pozval nás "veterány" šumperské scény. :-)) Navíc obrovská spousta přátel, se kterýma nemám prakticky možnost se stýkat. Bohužel jízdní řády českých drah jsou nevyzpytatelné, tak na vlak raději odcházím s předstihem. Tím jsem propásl aspoň kousek vystoupení talentovaných Shockwave, což mě vcelku mrzí.

Trhové Sviny - AFOD

V pátek ráno mažu z Olomouce zpět na Šumpersko, v Mohelnici přisedáme k ostatním a jedeme směr Trhové Sviny, na Třeboňsku. První zastávku dáváme v Hlinsku, kde nabíráme zvukaře, který nás ještě den předtím v Šumperku zvučil, jak se tam dostal, se raději ani neptám :-) A když už jsme tady, tak jdeme na oběd. Levný oběd, leč nevalné chuti. Můj špenát, o kterém jsem celé dopoledne snil byl nepoživatelný a ani ostatní se netvářili zrovna nadšeně. Náladu mě spravuje až v kožených věcičkách zakoupený nový kopačák.

Zastávka druhá, Pelhřimov alias Kamenice. Rodiště po Járu Cimrmanovi druhého největšího génia českých dějin Adama Bernaua (autor vzorce na přesun kontinentů, ba i světů v prostoru a čase). Vydáváme se ihned po stopách tohoto kultovního seriálu, opravdu některé domy na pelhřimovském náměstí poznáváme, do očí přímo bije hotel Slávie, kde byla výprava z roku 2484 v čele s profesorem Richardem ubytována. Chybí tu jen nějaká ta atrakce kolotočáře Edy!!! Času máme hodně, tak si užíváme. K návštěvě přímo vybízí 30 m. vysoká vyhlídková věž, na kterou se dva z nás rozhodli vystoupat s kozou Rózou a kozou Rézou, zdejší rekordmanky byly návštěvníky věže vyneseny již do výšky nad 135.000 m n.m. Přidali jsme dalších 60 m.

Zastávka třetí, Třeboň. Tož co by jsme to byli za turisty, kdyby jsme v Třeboni nenavštívili nějakou tu rybářskou hospodu. Po malé prohlídce města hned jednu napadneme do slova a do písmene. Myslím, že číšník zdejší restaurace se podivil, jací odborníci na rybí speciality mu dnes přišli. Po opravdu dlouhém zkoumání jídelního lístku jsme se rozhodli, že chceme prostě ochutnat vše. Takže co jsme to ochutnali, úhoře, candáta a sumce. Poslední jmenovaný to u všech vyhrál na celé čáře, společně ještě s dvanáctkou Budvárkem. Po výborné, gramáží chudé a zlaťáky takřka nedostupné večeři bereme směr Trhové Sviny.

V podstatě rodinný festival, kde se zná každý s každým, koho jsem neznal osobně, znal jsem alespoň od vidění. Festival zaměřený spíš na tvrdší odnože metalu, to je AFOD. Naštěstí dorážíme ještě za světla, takže rychle postavit stany a pak hurá za zábavou. Je čas vyzkoušet nový kopačák. Bohužel se brzy stmívá a kapely hlučí, takže nám tato kratochvíle není dlouho dopřávána. Tentokrát je čekání trochu delší, hrajeme na festivalu jako poslední kapela pátečního dne, navíc ještě po ztřeštěných (v pozitivním slova smyslu) Isacaarum.

Po výměně celé nástrojovky, včetně bicích na place mnoho lidí nezůstává, ale i přesto si myslím, že jsme ze sebe vydali maximum a byli jsme hrstkou nespavců odměněni. Na ostaní jsme mohli působit jako příjemná ukolébavka k usínání ve stanech.

Spálené Poříčí - Basinfire Fest

A je tu sobota ráno. Rychle pobalit věci, spáchat nějakou tu hygienu, nalodit se a fofrem za třetím dobrodružstvím na Basinfire Fest do Spáleneho Poříčí. Na bráně festivalu se máme hlásit už někdy po jedenácté hodině dopolední, tak není čas na žádné zdržování, až těsně před Spáleným Poříčím se zastavujeme v nějaké vesnici na gulášovou polévku.

Zakyslá polévka po ránu, prostě paráda. Byl jsem jediný, kdo ji snědl do dna, já měl fakt strašný hlad, ovšem Dveří to nemohl rozchodit a brblal celý den, kdykoliv se řeč stočila na jídlo.

Těsně před branou nás bere policejní hlídka, na našem tranzitu jsou 14 dní prošlé emise, tak dostáváme ještě milosrdných 300kč flastr.

Po vyřízení formalit na bráně vstupujeme na území festivalu, kde jsme ještě nehráli, areál je umístěný v polích, oproti AFODU působí hodně neútulně, všude plno lidí, aut, v zóně pro diváky nepořádek (ale na kterým velkým festu není, že?). Festival dělaný pro obrovskou masu návštěvníků. Až to na mě působilo hrozivě. Ale to zázemí pro muzikanty, prostě paráda. Jako majitel v kapele největšího aparátu jsem hlavně ocenil bezbarierový přístup na podium, to byla paráda, nemusel jsem koukat na pokřivené ksichty kolegů, když je poprosím o pomoc s mým drobečkem. Bicí se taky chystaly samostatně na pojízdném prakťáku, pak se jen dovezly na místo určení a bylo to. Navíc obrovská stage, opravdu není co vytknout. A ještě zvukař na podiu, jev u nás ne ještě tak samozřejmý. Snad jen dramaturgii samotné Metal stage, ne které jsme hráli. Ale to už je věc pořadatelů, jen mě překvapilo, že třeba Insania hrála tak brzy a hodinu po nich vystoupí kapela zábavového formátu.

A koncert? To byla paráda, aspoň pro nás. Lidí bylo poměrně hodně a mé oko zahlédlo i dva kamarády z Olomouce a času taky hodně, stihli jsme bez problému přehrát celý nachystaný playlist. Do Spáleného Poříčí se určitě ještě jednou rádi podíváme. Mě osobně mrzelo, že jsme nemohl vidět Queensryche, kteří hráli ve stejný den jako my, ale pozdě večer. Naše výprava se musela rychle pobalit a pokračovat na další štaci do Třince, na Noc plnou hvězd.

Třinec - Noc plná hvězd

Kousek za Poříčím se zastavujeme v první, slušně vypadající restauraci s přijatelnými cenami, aby jsme si dali toho dne první slušné a nezkažené jídlo. Sice čekáme na jídlo hodinu, ale určitě to stálo za to. Pak nás čekal nejdelší přesun víkendu, zhruba 450 km bez zbytečných zastávek, naštěstí nálada byla po celou dobu našeho výletu výborná, trojice vepředu Martin, Standa a Dveří nám zvesela zpívala a cesta rychle utíkala. Kolem Humpolce jsme sice měli obavy, že to nestihneme do Třince včas, ale Martin hnal stařičkého tranzita neuvěřitelným způsobem.

Za šest hodin dorážíme do Třince, průmyslové město, jejíž dominantou je obrovská železárna, která se tyčí hned vedle stadionu, kde se fesťák konal. Jelikož už jsme tady hráli po třetí, vše probíhá velmi rychle. Vystupujeme z auta a první co ze stadionu slyším je hlas Ládi Křížka. V duchu se modlím, aby to neposral, aby nespustil něco z období Damiens, ale slyším jen staré fláky Kreyson, žel hlas z toho období je v nenavrátnu a mě to celé přijde jako parodie na Kreyson, ale lidi se baví, tak je to fajn.

Vůbec jsem měl pocit, že ty lidi tady baví úplně vše, jako největší zábavu, kterou jsem tady teda vypozoroval je vrhání kelímků s pivem do davu... jak pokleslé a drahé :-)).

Po procházce areálem, občerstvení klobáskama se vracíme na B scénu kam patříme! Naštěstí!

Pomalu si chystáme věci a z posledních sil se navzájem hecujeme k poslednímu výkonu tohoto prodlouženého víkendu. V podstatě už ani nic nečekáme, je sobota, poslední festivalový den, pozdě večer, Kabát dohrál. Ale přesto se snažíme a poslední zbytky sil dáváme do koncertu a ejhle, ono to funguje. V půlce setu už máme slušnou diváckou kulisu a dokonce je to baví, snad to bylo znát i na nás. V rychlém sledu stíháme vše co jsme chtěli, sázíme na rychlejší věci. Z publika se ozývá tradiční "Hobluj" , ale někdo si vzpomněl i na Ultradoom Party, což nám udělalo obrovskou radost, tímto pamětníky zdravíme :-).

A máme to za sebou, třídenní maraton je u konce, už jen cesta domů, při které usínám jako dítě. Bylo to vyčerpávající, ale parádní, strávil jsem tři dny mezi báječnýma lidma, kteří mají obrovský smysl pro humor. Stalo se toho za ty tři dny podstatně víc než jsem tu popsal, ale spousta věcí je nepublikovatelných, nebo jen těžko popsatelných.

Tak za týden zase zdar, tentokrát report z Polska.