Otmuchow

Letos pravděpodobně jediná cesta za hranice našeho státu. V pátek jsme se vydali do polského Otmuchowa, který je nedaleko za hranicemi, vklíněn mezi dvě jezera.

Tentokrát mě vyzvedává v Olomouci zvukař Martin o něco dříve než jsme byli domluveni, v následném kvapu a shonu nechávám doma ty nejdůležitější věci. Doklady!!! Bohužel si toho všímám až nějakých 50km za Olomoucí a tak mám jedinečnou příležitost stát se v podstatě běžencem. Celou cestu věřím, že Shengen, do kterého jsme nedávno vstoupili, funguje tak jak má a že přejezd přes hranice se obejde bez kontroly celníků. Na zkušebně tento hloupý fakt, že jsem bez dokladů sděluji ostatním, za což jsem po zásluze od ostatních peskován.

Po zbalení aparátu vyrážíme tentokrát dvěma auty a vozíkem na cestu. Nejdříve do Javorníku, do místní hospody na česnečku a hlavně tam přibíráme Přemka, který se v mládí při sledování polských večerníčků tuto řeč naučil.

Do Otmuchowa dorážíme po půl hodince jízdy, ve městě panuje zmatek, přeci jen léto květů je v Polsku proslulé, tak počítám, že se počet obyvatel zdvojnásobil. Ve stylu jízdy brzda, plyn, brzda, plyn dorážíme na náměstí, kde stojí stage, právě hraje dechový bigband. Po jejich setu vyskakuje na pódium moderátor a po vcelku dlouhém proslovu uvádí na pódium další kapelu z Čech, nějací ding pasijáns, což nás všechny pobavilo. Po pódiu kličkujeme s aparáty mezi kalužemi slin, které tam po sobě dechaři zanechali, nebylo by od věci, kdyby si své inštrumenty odhlenili mimo pódium. Jinak to bylo příjemné, v rytmu Sinatry a jiných velkých hlasů jsme se už vlnili všichni.

A je čas naší zvukovky, na začátek musím pochválit polské zvukaře, opravdu si uvědomovali, že tam jsou pro nás a tak nic nebyl problém. Vše se řešilo velmi rychle, bez nějakých náznaků nechuti a nevole nám vyhovět. Mezi tím zvědavě prohlížíme publikum, pro koho že se to dnes bude hrát. Hned v první řadě sedí dědeček s hůlkou a stejně zvědavě si prohlíží nás, jinak skladba publika je pestrá, od dětí, pány ve fraku, teenegry, maminky s kočáry až po ony důchodce.

Konečně nazvučeno a spouštíme hned z ostra, Born on the 4th of July a The Creeps. Očima hledám onoho dědečka s hůlkou a vypadá spokojeně, nebo neslyší, nebo po dlouhé době zase slyší, těžko říct, každopádně se stal po celý koncert objektem mého zájmu. Mezi diváky vyčnívá ještě jeden pán v důchodovém věku, který nás podporuje na hraně hlediště a zprudka gestikuluje a tleská. Mimo rytmus!!!

V druhé půlce trochu zvolňujeme, po dlouhé době si zahrajeme i valčíkem načichlou Tender Renown, Innocent a ná závěr Ashes to Ashes. A konec, ryhle pohledem zavadím o stařečka, který když zjistil, že už hrát nebudeme, ihned odchází. A my pomalu odcházíme také, ještě ochutnat místní pivko (opravdu nebylo špatné, řekl bych, že bylo i silnější, než které pijeme doma), porozhlédnout se po náměstí, rozloučit se s divoce gestikulujícím pánem, který nás furt tahá někam na pivo (stejně nám bylo jasné, že mu šlo pouze o Zuzku!).

Cesta z města byla pro mě, věčně hladového člověka doslova utrpením, cestou míjíme stánky s nejrůznějšími uzeninami, klobásky, ražničí, prostě mít u sebe nějakou tu zlotku, myslel bych si, že jsem v ráji. A ty porce... Nakonec jsem rád, že jsme z města venku. Po cestě se stavujeme u jednoho z otmuchowských jezer, večer to tam vypadá úžasně, vřele doporučuji. Pak nasednout do auta, přejet hranice a můžu si konečně oddechnout, celou dobu jsem přemýšlel, co by se dělo, pokud by mě někdo chtěl v Otmuchowě legitimovat a nutno podotknout, že pánů v uniformách tam zrovna nebylo málo. A tím zrovna nemyslím uniformovaný bigband. Ale co, jsem doma, vše mám za sebou. Nakonec to byl povedený den, v tom auto zaškytá a nejede... co je? Došel nám benzín, naštěstí na periferii Šumperka...